Trumpetista, kapelník dechové hudby Stavovanka, skladatel a dlouholetý pedagog ZUŠ Jan Votruba se narodil 28. března 1964 v Domažlicích a zemřel 9. června 2020 po krátké nemoci v nemocnici ve Stodě. Většinu svého dětství prožil na venkově v malebné vísce Polžice u Horšovského Týna. Později se s rodiči přestěhoval do Horšovského Týna, kde v dospělosti žil i se svou rodinou. Přestože nebyl přímo z muzikantského rodu, hudba mu od dětství imponovala. Proto se jeho rodiče rozhodli jej v 10 letech přihlásit do tehdy ještě Lidové školy umění v Horšovském Týně na hru na klavír. A právě tam tehdy nastal osudový zlom. U přijímacích zkoušek si chlapce vyhlédl učitel hry na trubku Karel Poklop, který prohlásil: „Takovej kluk přece nebude hrát na klimpr. Pojď zkusit trumpetu.“

V Praze se rodily i Janovy autorské prvotiny a jeho páni profesoři Klár a Kohák se po čase stali i jeho dobrými přáteli, ke kterým měl velkou úctu. Po jejich boku poznal a dokonce i vystoupil s mnoha známými umělci, z nichž můžeme jmenovat: Karla Černocha, Miloše Nopa, Lídu Nopovou, Laďku Kozderkovou, Václava Týfu… Z několika členů Domažlické dvanáctky založil svou první kapelu Jásavanku a protože měl kromě muziky velmi rád i děti, rozhodl se pro povolání učitele hudby. Při aktivním koncertování působil během své kantorské éry na hudebních školách v Domažlicích, ve Stříbře a ve Staňkově. Ale zpět k Janově muzikantské dráze… Protože byl jeho velkým vzorem kapelník a trumpetista Moravanky Jan Slabák, inspiroval se jím a chtěl „dát Chodsku to, co Moravanka Moravě.“

Mladý Jan se nechal zlákat a po prvních lekcích trumpetě zcela podlehl. A trumpeta i dechová hudba se staly jeho osudovou doživotní vášní. Již v šestnácti letech měl možnost si vyzkoušet hraní v kapele Domažlická dvanáctka, kde poprvé okusil „muzikantský život“. A už tehdy si spokojené publikum i koncerty zamiloval. Od malička měl rovněž rád zvířata, a když došlo na výběr střední školy, přemýšlel i o možnosti stát se veterinářem. Nakonec však hudba zvítězila a Jan odjel studovat trumpetu i aranžmá na Konzervatoř Jaroslava Ježka do Prahy, která byla „velkou školou života“. Tam začaly vznikat jeho srdcové zážitky, na které vždy s úsměvem i lehkým dojetím ve tváři rád vzpomínal.